Rudý a růžový

Před několika dny vyšel v médiích článek o tom, že kdesi pořádali pro mládež čtyřdenní tábor na téma Socialismus. V bohatých diskuzích mne pak udivilo to, co si lidé z té doby pamatují pokřiveně, ale i to, co si nepamatují vůbec.

Zdravení se "čest práci" a oslovování "soudruhu/žko", povinné politické nalejvárny, stání v pozoru u sovětské hymny, všudypřítomná komunistická propaganda a rozdělování dětí podle toho, zda jsou či nejsou jejich rodiče členy strany. Tak by se v kostce dal shrnout průběh tématického tábora, který pořádalo královohradecké gymnázium. Reakce pod článkem by se daly zhruba rozdělit na 60-30-10. Šedesát procent ano, dobře vy...třicet ne, tak to vůbec nebylo a deset ne, bylo to přesně naopak.

Já měl šťastné dětství, já se o politiku nestaral. Já když dostal 10kčs, užíval jsem si s kamarády celý den. Nikdy jsem nezažil, aby mi režim cokoliv zakazoval, nebo přikazoval. Nikdy jsem si nevšiml, že by komunisti někoho k něčemu nutili. Žádná propaganda nikde nebyla. Ani jsem nevěděl, že tu máme nějakou totalitu. Tak by se daly charakterizovat ty nesouhlasné příspěvky, jejichž nositelé tvrdí že si nepamatují, nechápou to, neví o co jim jde a že je to všechno účelovka (abych parafrázoval A.Babiše). Nu, možná si oni mladí hřebečci skutečně nevšimli, že ta ohrada byla pevně pospojovaná a vedla kolem dokola, ale spíše mi připadne, že žít uvnitř jim připadlo už natolik normální, že neviděli skrze ní, a tedy neviděli ani ji samotnou. Že to věčné shánění všeho a slůvko "nemáme" znamenalo jen, že byli ve špatnou dobu ve špatném obchodě, že oslovování se soudruhu/žko bylo dobrovolné, že buzerace žáků za dlouhé vlasy a ošoupané rifle byla jen výchova ke slušnému oblékání, že nařízení rodičů "tohle nikde neříkej" byla lekce ke slušnému chování a že povinné sledování desítek ideologických slátanin z moskevských dílen patřilo k výuce dějepisu. Stejně tak, jako připomenutí u každého světového objevu, že ve stejnou dobu už na tom pracovali také ruští vědci. Oni si nepamatují ty miliony tun železa rozseté po celé republice ve formě obrovských billboardů s nápisy "Ze sovětským svazem na věčné časy", "Komunistická strana jediná vládnoucí síla lidu", či "Sovětský svaz záruka míru ve světě". Oni si nepamatují, že jsme povinně slavili sovětské svátky i spolu truchlili nad úmrtím tří sovětských generálních tajemníků v řadě (což byl u nás tehdy nejsledovanější seriál), že se sovětská hymna hrála povinně s tou naší a jejich vlaječky vlály automaticky vedle těch našich a že to bylo dobrovolně povinné pod různými pohrůžkami. Násilně řízené nástupy k politicky ideovým taškařicím jako byl 1.máj, různé komunistické oslavy a umělé vítání papalášů berou jako bezva prču z dětství. Oni si už nepamatují ty ideologické nástěnky od mateřských školek až po všechny úřady, kterým zpravidla vévodila rudá hvězda a fotografie z úspěchů budování socialismu s připomínkou VŘSR, oni si nepamatují, že když se začal v obci stavět konzum, trvalo to většinou několik let a řadu akcí ZET, které byly také vymáhány pod různými pohrůžkami v rámci dobrovolnosti, aby vůbec ono kouzelné slůvko "nemáme" mohlo nakonec přeci jenom zaznít.

To já si toho marasmu teda všimnul. Například když nás dva syny matka vždycky rozestrkala do nekonečných front před obchody, abychom drželi místo, a sama si šla stoupnout do další. Vlastně jsem své dětství prožil jako frontový bojovník. A to i co do materiálního vybavení. Nebo když se poprvé vrátila naše soužka ruštinářka z léty vysněné dovolené v SSSR, kde ji přísně prověření lidé povodili po přísně prověřených místech jako poníka na výstavě, rozplývala se štěstím a takto nám to se slzami v očích líčila: Víte, děti, v sovětském svazu má málo lidí osobní auto a ani ho nepotřebují. A je to logické, protože všude jezdí taxíky, které jsou tam tak levné, že to vůbec nikdo ani nepočítá. A ze stejného důvodu nepotřebují ani doma telefony, protože veřejné automaty jsou téměř všude a skoro zadarmo. A na tržišti, no to byste děti musely vidět, na tržišti tam nakoupíte ovoce a zeleninu hned od brzkého rána za polovic, v poledne dokonce za třetinu a odpoledne....odpoledne to už trhovci rozdávají zadarmo! Zíral jsem na ni jako tenkrát na volně prodejnou SP J.Nohavici a říkal si, že je to horší, než jsem čekal.

Ovšem co mi připadne děsivější než lidi bez paměti jsou případi, kteří si jasně pamatují, že to všechno bylo přesně naopak. Že na západ na dovču mohl jet každý, kdo nedělal komunistům naschvály, koupit jste si mohli cokoliv a kdykoliv a omezení existovala jenom ta nejnutnější. Dokonce jsem i jinde zaznamenal že: nikdy jsem nestál v žádné frontě, když bylo někde víc lidí, šel jsem do obchodu vedle a tam si to koupil, anebo přišel za chvíli a v klidu si to vyřídil. Nikdy jsem nic nesháněl, když něco momentálně nebylo, počkal jsem si tři dny, než to dozásobili a pak si to koupil. Pikantní je taky hláška, že lidé chodili běžně v neděli do kostela a pak jeli na trampský tábor pod záštitou pionýrské organizace, kde u táboráku do noci zpívali naplno písničky K.Kryla. Nebo že u nich na škole se učitelé oslovovali vždy paní, pane učiteli a soudruha vyžadoval jen jeden profesor. Nebo že onen očitý svědek socialismu si jasně pamatuje, že mu nikdy nebyla zdůrazňována vedoucí úloha KSČ, nebo podsouván Sovětský svaz, což je ovšem v rozporu s tehdejšími učebními osnovami, kde se to tímto ideovým svinstvem jenom hemžilo. No, vyvracet tyto myšlenkové ekvilibristiky fakt nebudu, ono stačí se jen kouknout na nějaký socialistický filmový výtvor, kde jsou tehdejší praktiky úplatkářství, šmeliny, poničených budov, nedostatku všeho normálního, intriky na všech úrovních, všeobecný společenský úpadek a jiné rudé vylomeniny dostatečně zdokumentovány. Ono to totiž soudruhům přišlo už tak všeobjímající, fádní a normální, že to cenzor ani nepovažoval za informační hrozbu. Zrovna včera jsem nechtíc chytl cyklus seriálové legendy, kde soudruh Pláteník se soudruhem krajským tajemníkem navštíví místní pekárnu a ředitel je žádá o devizy na výrobní linku na rohlíky s tím, že potom budou světovou jedničkou. "A tedy čerstvé rohlíky v sedm ráno budou v obchodech?", ptá se soudruh Pláteník. "No to ne, to nejdřív tak v devět." "Tak prvně ukažte co umíte vy a potom ukážeme my", setře ho správně soudruh. V autě pak povídá tajemníkovi: "oni si myslí, že požadavky můžou mít jen oni." A pan tajemník realisticky odpovídá: "no, jenom jestli my na ně neklademe příliš vysoké nároky." Tolik k tématu, kterak všechno bylo tehdy rudé a přitom růžové.

A ještě jednu rudě duhovou praktiku bych zapomněl. A to je dopisování si se žákem z družební školy v Sovětském svazu. Tolik oblíbená a rozšířená činnost po všech ZDŠ v ČSSR. Vzpomínáte jistě: Daragoj Ivan, lětom ja někatajus...

A tak mě napadlo, proč soudruzi nezařídili, aby si žáci z východního bloku mohli dopisovat spíše s dětmi ze západu. Když podrýt kapitalismus, tak rovnou začít ideově působit na nejcitlivějším místě, u jejich dětí, budoucnosti společnosti. A možná, že pod přívalem růžových informací z východu, by v roce 89. udělali sametovku západoněmečtí studenti a ne ti naši. Příklad takových dopisů:

Drahý Johne, jak jsem ti slíbil, píšu ti z mého pobytu v pionýrském táboře Artěk. Hned první den nám, oddílu Pavlíka Morozova, byla přidělena soudružka Jelena Kuzmičevovská, což bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Soudružka Jelena má totiž dvě vyznamenání za zásluhy a prsa číslo pět. Slíbila nám, že kdo z nás vyhraje vědomostní táborovou soutěž Dělnického revolučního hnutí, ten si je bude smět osahat a potěžkat. To víš, hned jsem si to dal jako svůj první opravdový, ne školní, socialistický závazek. A představ si, dobrá věc se podařila! Můj největší rival v soutěži, Nikolaj Chorodostenskij, soudruh žák z vedlejšího oddílu Pavka Korčagina, ve finále zaváhal a nevěděl, že soudruh Lenin se 16.dubna 1917 vrátil do Petrohradu přes finské Tampere. A soudružka Jelena splnila, co slíbila.  A jaká to byla slast držet je pak v zátiší chatky ve svých dlaních a laskat se s nimi. Byly těžké, tvrdé a zvonily o sebe. A byly teplé a voňavé jako její srdce revolucionářky. Tu první medaili získala za záchranu busty soudruha Stalina z hořícího domu Komsomolu ve Voroněži při požáru, který tam vypukl od rozbité petrolejové lampy. Tu druhou potom za rozkrytí imperialisticky-reakčního rodičovského centra když s dětmi hrála hru na pravdu. Až budu velký, chtěl bych být také tak laskavý a uvědomělý soudruh jako ona. Se soudružským pozdravem Jevgenij  P.S. také máš rád vědomostní soutěže?

Ahoj Jevo, jsem rád, že jsi v poho. Ne, já v žádné vědomostní soutěži nikdy nebyl, i když je v TV mám rád. Já jsem taky na táboře. Je to Rockový kemp v Memphisu pořádaný na počest Elvise Presleyho. A představ si, že jsem tu potkal Susan, holku od nás z města. Taky je celá říčná do bítu. Celý dny blbneme pod pódiem. Taky ji tu navštívil její táta a pozval nás na hamburger a slíbil nám, že nás na podzim vezme na solný jezero v Utahu kde se pojede pokus o překonání světového rekordu v rychlosti pozemních strojů. Už se strašně těším. Tak se měj, John P.S. opravdu pětky?