Odpověď leží ovšem hned vedle a je překvapivě jednoduchá. Těsně po půlnoci 21. srpna 1968 nás přepadla komunistická ideologie, chcete-li její Leninsko-Stalinistické pojetí. Tedy právě ta rakovina, kterou předseda KSČM Vojtěch Filip tajně vyznává, nebo alespoň horlivě toleruje. Tajně proto, že její pravý výklad je v rozporu s §403 tr. zák., tedy Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. A o tom, kterak celé jedno významné křídlo KSČM pod jeho vedením nepokrytě sekundárně oslavuje zločiny bývalé KSČ není třeba pochybovat. Například teatrálními dojáky u hrobu masového vraha K.Gottwalda, či označování střelby do zad civilistů a jejich trhání cvičenými psy na hranicích za hrdinské činy. A pokud nejde odkrýt svou pravou tvář, Filip vždy rád nastaví tu druhou, levou. Což se stalo i tentokrát. Podle starého komunistického hesla: Moskva bližší než kabát se jal obhajovat dnešní Rusko, které ostatně pro nás Ruskem bylo vždycky a to i v době, kdy se nás komunisté pokoušeli zmást tvrzením, že se jedná o Sovětský svaz a že Varjagové jsou našimi slovanskými bratry. Takže zatímco věta: Rusové nás přepadli, zabodovala okamžitě a každý ihned ví, která tluče, Filipovo tvrzení: že nás přepadlo více států Evropy v čele s Ukrajinou, kterou řídil národostní bezdomovec Brežněv, se asi neuchytí nikdy.
Ano, Rusové jsou a byli v dějinách vždy agresivním národem, který svými výboji získal území velikosti 1/6 zeměkoule. A jejich bezohledné excesy při těchto záborech jsou legendárními. Stačí se jen začíst do pamětí ruského generála Michaila Skobeleva: Nezveřejňujte to, jinak mne bojovníci za mír označí za barbara. Trvám však na stanovisku, že zachování míru v Asii je přímo úměrné míře smrtelných úderů, které přivodíte svým nepřátelům. Čím tvrději je zasáhnete, tím déle budou v klidu. V Geok Tepe jsme zabili asi 20 000 Turkmenů. Ti, kteří přežili, na tuto lekci jen tak brzy nezapomenou.
Jen připomenu, že Geok Tepe, tzv. Hliněné město, bylo mimo zbytků turkemnských vojáků, plné starců, žen a dětí. Ruští vojáci na něj zaútočili dynamitem a děly. Celé osazenstvo pak zmasakrovali bez výjimky.
Také jejich kolonizace Sibiře a Dálného východu se nese ve stejném duchu. History revue uvádí, že při tomto záboru bylo dějinně zlikvidováno přes sto národů a národností, což dnes potvrzují lingvisté a folkloristé, kteří mapují historii daných oblastí a nacházejí kontinuální díry právě z těchto období. V novodobé historii je dobře známé jejich "trápení" s tím, kterak daleko menší a slabší státečky na Rusko neustále útočí, a Moskva se z toho důvodu musí pořád bránit, vždycky vyhraje a většinou jí zbude i nějaký ten územní zisk, či ovládaná oblast. Namátkou: hrozba už jednou ze západu napadeného Polska 1939, Finská "agrese" proti sovětské pohraniční vísce Mainile 1939 a následná tvrdá odpověď Rudé armády (tzv. Zimní válka), vyzývavé až agresivní chování neutrálního Estonska a ostatních pobaltských republik, které vedlo k volbám, v nichž si obyvatelé Estonska, Lotyšska a Litvy zvolili z 99,19% připojení k Sovětskému svazu (1940) a přitom předvolební agitka stála životy "jen" pár tisíc na místě zastřelených oponentů. A dále už jen telegraficky: Podněsterská republika, Jižní Osetie, Ukrajina.
Moskva dělila svá podřízená území na přímo a nepřímo ovládaná. Do druhé kategorie jsme spadali i my, a to po skončení druhé světové války a po bolševických palácových záborech na "osvobozených územích", kde komunisté ovládali klíčové vládní posty. A i přesto, že od únorového puče 1948 komunisté drželi a ovládali plně moc v naší zemi, nedá se říct, že by nás v srpnu 1968 napadl Polák, Rus, Moskvan, či tankista, ale že to byl zase jenom fundamentální komunismus ve své základní podobě. Koneckonců i mláďata hyeny časem zákonitě zabijí toho nejslabšího ze svého vlastního vrhu.
Marx-Leninismus, spisy Vědeckého komunismu a myšlenky jejich zakladatelů a tvůrců nám říkají zhruba toto: komunistická ideologie stojí pevně na třídní nenávisti, opírá se o jedinou dějinnou pravdu, její vláda se silou získává a mocí udržuje, jejím hlavním vnějším úkolem je permanentní třídní boj a šíření do celého světa, jejím hlavním vnitřním úkolem je permanentní třídní boj, k tomu ji dopomáhá i vedení spravedlivých válek. A Lenin nám vysvětluje, proč komunisté nemohou převzít moc legální cestou a proč se nelze (nesmí) s opozicí domluvit, natož její zástupce (buržoasii a všechny třídní nepřátele) zapojit do vládnoucího, správního a občanského procesu.
A to byla právě ta hrozba, která se v období Pražského jara rýsovala na obzoru:
-zpochybnění jediné Marx-Leninské pravdy
-revize jejich nezákonných zvěrstev a zveřejnění sta milionů obětí
-přizvání si třídních nepřátel, inteligence, duchovních a povolení drobných živnostníků, ke spoluúčasti na řízení společnosti
-zastavení procesu šíření komunistické ideologie silou
A je naprosto jedno, zda by hlavní stan světového komunismu byl v Moskvě, Almatě, či Sao Paulu. Je jedno, zda by v politbyru seděli Číňané, Senegalci, nebo Poláci. A venkoncem je jedno, zda by přepadoví vojáci byli z řad Čerokézů, Kanaďanů, anebo by to snad byli všechno zelináři. Podstata by zůstala stejná: Marx-Leninismus musí zastavit hrozbu své vlastní dekonspirace, svého otupení a ustrnutí.
Dnešní komunisté nazývají zločiny oné éry alibisticky: ano, dělaly se chyby. Ale to je filištínská výmluva. Protože z jejich pohledu, z toho co jim jejich ideologie přikazovala, bylo chybami naopak uvolnění společenského napětí, revize komunistických zločinů, svoboda projevu, zrušení cenzury, uznání svobody jedince, jeho názoru a nedotknutelnosti majetku, omezení vlády jedné strany a tolerance k drobným živnostem. Naopak chybou dle výkladu Marx-Leninismu nebyly nikdy politické procesy, lágry plné nevinných a rozsudky smrti bez řádného soudu, vyvolávání hladomorů, represe všeho druhu, vedení válek, násilné zábory cizích území a jiné rudé pikantnosti.
Tedy pokud Vojtěch Filip stále hledá viníka onoho půlnočního přepadu naší vlasti v roce 1968, ať se laskavě podívá do zrcadla.