Válku rozpoutala Francie s Británií

Válku rozpoutal západní kapitalismus, to si zapamatujte, vykřikoval Stalin v různých prohlášeních v roce 1940 a jmenoval přitom konkrétně Francii a Británii, které po napadení Polska vyhlásily konečně Německu válku. 

Přepisováním dějin nazývají mnozí ztroskotanci jakoukoliv kritiku Moskvy za svou úlohu při vzniku II.ww a připomínání nepříjemných historických faktů. Na mysli tím mají ovšem jen své uměle vytvořené dějiny poskládané jako z pera Walta Disneyho. V nich stojí proti sobě zlo v podobě Hitlerovského nacismu a univerzální dobro v personě Sovětského svazu, který před zlem od počátku všechny varuje, snaží se ho všemožně zastavit, až ho nakonec sám samotinký a za cenu ohromných vlastních obětí také zničí. Okolní země jsou jen scenérie a západní spojenecké síly statisté, kteří pějí jednou tak a podruhé jinak podle toho, jak se děj zrovna vyvíjí. Tak se pojďme na toho rudého supermana v ušance podívat zblízka. Protože ono to bylo ve skutečnosti všechno přesně naopak.

Ač byl ideový program NSDAP naoko antibolševický, ve skutečnosti z komunistických myšlenek vycházel. Vyvlastněním velkokapitálu a povýšením proletariátu na hybnou sílu společnosti se to v něm jen hemžilo. Stalin to vnímal také tak a Hitlerovu nařvanou partičku od počátku aktivně podporoval jak lidskými zdroji, tak přímo nemalou finanční pomocí 40 milionů marek (Arnold Rechberg, svědek soudního tribunálu v Norimberku). Jako jediný stát pomohl SSSR Hitlerovi obcházet podmínky kapitulace z roku 1919. Ať už zřízením výcvikových středisek německé armády na svém území, nebo přímo námořní základnou jako byla ta v Barentsově moři, odkud vyplouvaly německé ponorky k útokům na britské obchodní lodě (J.Ziegler). Jaký měl tento prostor ovládaný Němci budoucí vliv na okupaci Norska a Dánska je zjevné. Materiální pomoc Německu byla také významná. Když pominu výrobu páteře německých obrněnců v sovětských továrnách a úvěrovou smlouvu na dodávku ropy podepsanou v době paktu Ribbentrop-Molotov, tak se jednalo od října 1939 až do vypuknutí války mezi oběma zeměmi o 865 tisíc tun ropy (40% německé roční spotřeby), 140 tisíc tun manganu, 101 tisíc tun bavlny, 11 tisíc tun lnu, 15 tisíc tun azbestu, 14 tisíc tun mědi, 3 tisíce tun niklu (30% roční spotřeby), jeden milion tun dřeva, 26 tisíc tun chrómu, 184 tisíc tun fosfátů (70% roční spotřeby) a 1 462 tisíc tun obilí. (J.Ziegler-Thierry Wolton). Prakticky poslední vlak vypravený s materiálem a surovinami do Německa se na své cestě širou Rusí potkával s prvosledovými německými útočícími jednotkami. Až tak to bylo trapné, opravdu.

O tom že samo bolševické Rusko nemělo rozhodně na rozdávání svědčí i následné škemrání o materiální pomoc u těch prokletých USA v době, kdy se jedna hyena pustila do druhé. Přitom významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny. Ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7% jeho HDP. Konkrétně se ze strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7% z celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8%) a z Kanady v hodnotě 200 milionů dolarů (1,5%). Americký historik T. H. Vail Motter propočetl celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, samozřejmě v tehdejší měně (Fero Hrabal). Pro představu se uvádí, že každý jeden šestý voják Rudé armády byl kompletně vystrojen, vyzbrojen a zabezpečen spojenci. To jen do diskuze o tom, jak veškerá tíha II.ww ležela údajně na bedrech SSSR.

O paktu  Ribbentrop-Molotov toho bylo napsáno hodně. Na základě jeho tajných dodatků byl také SSSR po právu označen v usnesení EU za spoluviníka rozpoutání války. Málokdo se ovšem zamyslel nad tím prostým faktem, že Moskva tím pádem o vypuknutí války nejenže dopředu věděla, ale ji i aktivně schvalovala a sama připravovala. Takže nějaké pindy o tom, že nebýt SSSR už bychom tu nebyli jsou pasé. Ono totiž nebýt nenažranosti Hitlera a jeho následného útoku na svého rudého bratra, žili bychom v jednom velkém koncentráku, Poláci by byli jakožto podlidé systematicky vyvražďováni z obou stran a Hitler se Stalinem by si dál vesele pomáhali navigovat navzájem svá letadla nad velká města tak, jako to předvedli při rozpoutání války. Sice věřím tomu, že by to díky západním demokraciím netrvalo věčně, ale rozhodně déle a bolestivěji. O tom jakých zrůdností se dopouštěli bolševici na dobytých územích Lotyšska, Litvy, Běloruska, Finska, Polska, ale i jinde bylo řečeno také už dost. To bylo v době, kdy Hitler o přímých genocidách ještě ani neuvažoval a jeho mašinérie si nedovolila ani polovinu toho, co páchala NKVD víceméně veřejně.

Válka opravdu nezačala útokem na SSSR a nevedli ji nacisté proti bolševikům, jak se nám černobíle snaží podsouvat ultralevice a pár užitečných hňupů z blízkého okolí. Pro asiaty válka začala 7.července 1937 a skončila 2.září 1945, takže trvala plných osm let a dva měsíce. Ta evropská potom trvala pět let a osm měsíců. Sovětský svaz však bojoval proti hitlerovskému Německu jen tři roky a jedenáct měsíců. Co dělal ty téměř dva roky před tím? Podporoval ho! V době kdy se rozhodovalo o osudu Evropy a celé II.ww v bitvě o Británii stál Stalin na straně Hitlera. Podporoval ho nejen materiálně, ale také politickými a vojenskými aktivitami tříštil jednotu protinacistického odporu. Zatímco Evropa lapala po dechu, naráželi v Řecku ještě na konci května 1941 britské, australské a novozélandské jednotky spolu s domácím odbojem na vojáky Wehrmachtu vycvičené v Sovětském svazu, v obrněncích svařovaných v Moskvě a poháněných benzínem z ruské ropy. Při každém dobytí evropského státu, či významnějšímu úspěchu nacistů neopomněl Stalin poslat Hitlerovi blahopřejný telegram spolu s halasným vychvalováním troubeným do světa. To bylo v době, kdy USA i přes oficiální neutralitu podporovalo protinacistickou koalici mohutnými materiálními dodávkami a v Asii se aktivně snažily zastavit postup císařského Japonska.

Kecy o tom, že USA vstoupily do války v době kdy už o nic nešlo a jen ku vlastnímu prospěchu, jsou taženy spíše z měšce mentální nedostatečnosti, než na seriózní debatu. Vylodění spojenců u Dieppe 19.8.1942 (Británie, Kanada, Nový Zéland, Polsko, Svobodní Francouzi, USA), kdy spojenci utrpěli debakl a desetkrát větší ztráty oproti Němcům jasně ukázalo, že tudy cesta nevede. Mělo-li být vylodění ve Francii úspěšné, muselo být materiálně i vojensky mnohem mohutněji zajištěné. Ovšem to dost dobře nešlo v situaci, kdy německé ponorky, i díky dřívější podpoře Hitlera ze strany Moskvy, byly schopné potápět 4,5 milionů tun BRT spojeneckých lodí v roce 1940, 1941 a dokonce 8 milionů BRT v roce 1942. Nevím jestli si z vás někdo umí představit objem lodního prostoru o výtlaku 20 milionů tun, ale je to zhruba 400 Titaniků typu plující město. A takové potápěli Němci rychlostí jeden za tři dny. A USA, jak víme, leží až za Atlantikem. Tedy první co USA logicky musely udělat, bylo vybudování devatenácti celých z brusu nových loděnic a centrálního velícího štábu. Stavba Pentagonu trvala zhruba rok. Po tu dobu ovšem vedly USA se svými spojenci řadu bitev na více frontách. Jednalo se především o Pacifickou a asijskou frontu, Severoafrickou, Konvojovou a ponorkovou, Evropskou vedenou z Anglie atd. Jen materiální pomoc naprosto dezorientovanému SSSR dopravovali spojenci šesti cestami: Transpacifickou, Severní, Černomořskou, Severní mořskou, Asijskou a přes Perský záliv. To bylo v době, kdy ožralý Stalin hnal sta tisíce svých otrhaných a hladových vojáků vyzbrojených stylem  jedna puška na tři před hlavně německých kulometů, za zády s těmi sovětskými.

Ani s tím blízkým vítězstvím Rudé armády při vstupu USA do bojů to není tak narůžovělé, naopak. V době kdy se Stalin schovával zbaběle na své dače za dvojitým stakanem vodky a nechal si plundrovat zemi bývalým kámošem, osvobodily jednotky Commonwealthu spolu se Svobodnými Franzouzi Irák, Sýrii, Libanon, pronikly do Etiopie a táhly na Egypt. Což se jim nakonec podařilo završit poté, co na bojiště vstoupily USA a obránci Malty zesměšnili opakovaně Luftwaffe. Takže v době prvního velkého vítězství SSSR u Stalingradu a zajetí 90 000 německých vojáků jich spojenci zajali v Africe rovnou třikrát tolik naráz (Tunis, 13.5.1943, 275 000) a v létě téhož roku, kdy se Moskva pyšnila teprve bitvou U Kurska, už Američané se svými spojenci vstupovali na evropskou půdu a tím donutili kapitulovat fašistickou Itálii (3.9.1943). Ve stejném období už běžně (a to už rok) bombardovali německý průmysl, především v Porůří, ale i ropné zásobníky v rumunské Ploješti, které byly pro německé motorizované jednotky klíčové. V době, kdy se Stalin teprve oklepával ze šoku stalingradského a moskevského tažení si už Američané začali vytírat zádel s Japonci a Australané s Novozélanďany vykopali císařskou chloubu z Nové Guineje. Kdyby se spojenci zachovali jen ze třetiny tak bezohledně krysím způsobem jako bolševické Rusko v době, kdy Coventry lehly popelem při nacistickém bombardování do mrtě, a nechali v tom oba soudruhy na sovětském bojišti vymáchat si navzájem své zobany, nebylo by se co divit. Jenže spojencům šlo opravdu o porážku nacistů, ne o loupeže území jako Stalinovi.

O své křivácké bolševické nátuře nenechal Stalin nikoho na pochybách hned poté, co mu odtrnulo a zahnal své bratry zpět na pozice z roku vzájemného sbratřování. Následná území neosvobozoval, nýbrž zabíral s ohledem na budoucí poválečné geopolitické rozdělení Evropy. A přestože se od spojenců dožadoval, v rámci předešlých slibů o spolupráci, aby jeho vojskům leteckými nálety čistili cestu vpřed, sám nebyl ochoten vyjít vstříc nikomu. Jak Varšavu, tak Slovenské povstání nechal utopit v krvi navzdory zákulisním dohodám o pomoci a dokonce jim zhatil i nabízenou pomoc spojenců. To proto, aby si svého budoucího osvoboditele více vážili. Lze se jen domnívat jak by asi dopadla Praha, kdyby se povstání zadrhlo a v případě, kdy by se Němci opravdu rozhodli svést svůj poslední boj na našem území. Předpokládám, že asi jako Varšava a Rudá armáda by tomu s klidem přihlížela někde od Jihlavy. V Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku se chovala potom spíše jako okupant, než jako osvoboditel. Takovou zkušenost máme ostatně i my. Všechny země dobyté osvobozením si pak Moskva uzurpovala na dlouhá léta jako své poddané.

Zde se podívejte na operační bojový prostor spojenců. Nápadná je na něm nepoměrná velikost od toho sovětského i rozsah osvobozených území (mimo samotného SSSR) Rudou armádou. 

https://3.bp.blogspot.com/-wk42XB1Zfqg/XDyZDB36pTI/AAAAAAAAA7I/U7-DYaUuGeUbEJs7qIzaBqPyvitdijN5QCEwYBhgL/s1600/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg

A zde operační prostor leteckých sil USAF/RAF. Vyplývá z něj, že bez vzdušné podpory spojenců by vojáci Rudé armády museli vzít osvobozování zbylé části Evropy nejspíše na zteč na bodáky. Což by ovšem s přihlédnutím k jejich mentalitě a vybavení také nemuselo být zcela vyloučeno.

https://3.bp.blogspot.com/-8ww163Rw8Kg/XDyZCf3-12I/AAAAAAAAA7A/30u5BFZojB8IplquHcO7ZSxtoRWM5amxQCEwYBhgL/s1600/mapa_ww2_osvobozeni_evropy.jpg