Zálohované výživné = když stát platí alimenty

Na úvod předesílám, že mně zálohované výživné nevadí. Stát zbůhdarma platí i jiné bejkoviny, tak proč ne zrovna tuhle, která je alespoň bohulibě adresná. Co mi vadí je fakt, že tím chce stát zakrýt nebetyčný brajgl na tomto poli.

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/zalohovane-vyzivne-vlada-malacova-cssd-snemovna.A200615_101315_domaci_kop

Hned zkraje je divné, proč by se měl stát míchat do dluhu mezi dvěma dospělými osobami. Skoro to vypadá, že vymahatelnost práva ohledně dluhu u nás žádná není. A ono to tak jen nevypadá, ono to tak i je. Při druhém pohledu můžete namítnout, že se vlastně jedná o peníze pro děti a ty by měl stát chránit přednostně. Tak jednak nikde není deklarováno, že matka onu částku použije přímo pro dítě. Ta částka celkově zvýší příjem domácnosti, jako by ji zvýšila i některá z nepřeberných sociálních dávek, jako např. Příspěvek na výživu na dítě, která supluje právě neplacené alimenty. A potom stát systematicky veřejně okrádá věřitele na vícero frontách, ať už pomocí insolvencí, nebo nadstandardně chráněných nájemců neplatičů a děti okradených, mnohdy o sta tisíce, jsou mu naprosto šumák. Takže o žádnou útlocitnost fakt nejde. Jde o to, že na poli vymáhání občanského práva věřitel versus dlužník je neuvěřitelný brajgl a tohle nesystémové řešení má zahladit ty největší hrboly na cestě zvané výživné na dítě.

Jak se stanovuje výživné na dítě? Výživné na dítě se stanovuje podle toho, jak se soudkyně vyspí. Pokud se vyspí dobře, napálí vám pouze nesmyslnou částku, pokud špatně, bude vás chtít zničit. A vzhledem k tomu, že vy jste chlap, bude nakvašená stabilně. To už je takový úděl soudkyň na rodinné právo. V mém případě rozhodovala třikrát rozvedená žijící s pátým partnerem v řadě, takže o tom, jací jsou chlapi prevíti, věděla zaručeně hodně. Měli jsme s bejvalkou rozdělené děti do péče. Já na 14ti letého syna měl platit 2000kč a ona při zhruba stejné mzdě na 15ti letou dceru 1000kč. Soudkyně to vysvětlila tím, že ona je přeci matka samoživitelka a ty to mají těžší. Trochu jí přitom unikl fakt, že já byl tehdy otec samoživitel.

Ženské mají při požadavcích na výši výživného jednoduchý výpočet. Zničit toho prevíta a vysát ho až na kost. A pak jsou v šoku z toho, že výše přiznaných alimentů se jim započítává do příjmu domácnosti a nedosáhnou tak sociální dávky i když onen prevít neplatí, či platí nepravidelně a ony jsou mu vydány na milost. A to nemluvím o tom, že chlap s nesmyslně napálenými alimenty prostě řádně platit nebude i kdyby chtěl. Trochu jim uniká poučka o slepici a zlatých vejcích. Protože kdyby se s ním domluvily řekněme na tisícovce alimentů s tím, že druhou budou dostávat k tomu na ruku, dosáhly by nejenže na další sociální příspěvky, ale zlepšilo by to jejich vztahy už jenom kvůli dětem a ještě by ho měly  v hrsti.

"Když se firmě dařilo a já byl v balíku, nevěděla co by samou rozežraností chtěla. Když se pak přestalo dařit a firma šla do kopru, našla si jiného. Takže rozvod. Jenže po předložení toho tragického daňového přiznání to soudkyně označila za účelové snižování příjmů, pohrozila mi nějakým paragrafem a vypočetla mi alimenty z toho období, kdy se firmě ještě před lety dařilo," chlap vedle mě si zhluboka přihnul z půllitru, "takže teď jsem na pracáku, nemám nic, spím u kámoše a ta kráva ať si trhne." Tohle jsem osobně zažil, dámy a pánové.

Nebudu zde zmiňovat ten obrpaskvil zabavování řidičáků za neplacení alimentů. Takovou nehoráznou kravinu mohl vymyslet jen opravdu chorý mozek. Jednak je to diskriminační, odporuje to snad všem jiným myslitelným zákonům a navíc to ještě dál snižuje finanční dispozici provinilce, takže je to i antiproduktivní. Prakticky je to to stejné, jako by někomu zabavili svářečských průkaz, protože dluží ČEZu. Nástrojů, kterými může oprávněný vymáhat nedostupné výživné je opravdu hodně. Např. soudním příkazem, soudní exekucí, soukromým exekutorem, v rámci občanského zákoníku, až po podání trestního oznámení. Tím to vlastně zpravidla celé začíná. A to je právě ta potíž. Všechny tyto páky mají své "ale", nenavazují na sebe, ale hlavně se stále nesou v českém právním prostředí vymáhání dlužné částky, což je jedna velká systémová zlodějina. Tak dlouho stát chránil zuby nehty dlužníky před oprávněnými věřiteli různými spletitými kličkami, až na to dojeli i rozvedení rodiče s dětmi.

Když výdaje na našeho nejmenšího syna přesáhly výši sociálních dávek na něj pobíraných, nabídla mi ho bejvalka do péče. Alimenty 1 800kč, které jsem platil já, se cvrkly na 400kč, které měla platit ona. Ale neplatila. Po letech proseb, varování a výhrůžek jsem na ni podal trestí oznámení pro neplacení. Po třech měsících mi přišlo vyrozumění, že případ byl odložen, protože nebyl zjištěn úmysl popsaného skutku. Pro nechápavé to přeložím do češtiny: ona sice léta neplatila alimenty i přes desítky upozornění, ale dělala to neúmyslně. Součásti vyrozumění bylo i její vyjádření proč neplatí:

Alimenty neplatím a platit ani nebudu, protože peníze nemám a mít ani nikdy nebudu.

Ona si nikdy nepotrpěla na akademické vyjadřování, ale ke komunikaci s policií to zjevně stačí. Rozezlen jsem tedy podal návrh na zvýšení výživného, protože čtyři stovky byly i před šesti lety sakra málo. Před samotným jednáním mi soudce doporučil, abych vzal návrh zpět, protože ho prostě nepodpoří. "Zjišťovali jsme její majetkové poměry a ty k tomu nejsou," sdělil mi dopředu rozhodnutí soudu. "Tedy ona zase nedělá?" zeptal jsem se. "To nevíme, tak dalece prověřovat nám nepřísluší, ale máme její čestné prohlášení o finanční situaci," prohrábl spis, "tady: Se zvýšením nesouhlasím a ani nikdy souhlasit nebudu, protože peníze nemám a mít ani nikdy nebudu." No prosím, a stačí to i na soudy.

Sedím v kanceláři soudu úřednice pro rodinné záležitosti. Čte moje dokumenty. "Aha, aha...no to je na exekuci, to je jasné. Tak to sepíšeme," vytahuje lejstro, "na co jí chcete dát tu exekuci?" "No přeci na to, že už léta neplatí alimenty. Jednou za půl roku stovku, aby se neřeklo." "To já vím, ale na co, na majetek, nebo na mzdu? Co z toho má vyšší hodnotu?" Civím na ni jako tydýt. "Ale to já nevím, bydlí dvě stě kilometrů ode mě. Já vlastně ani nevím, jestli je zaměstnaná, natož co jí patří." "No to je ale vaše povinnost si to zjistit." "Moje? Ne toho exekutora?" "Vaše, jak on to má vědět?" "A jak já to zjistím, přeci nemůžu obvolávat místní fabriky a ptát se na její mzdu, nebo nahlížet do nějakých majetkových registrů." "No to nemůžete, na to nemáte právo." Chvíli na sebe civíme a ona pak přikývne, "dáme to na obojí." Pak mě důrazně upozorní, abych každou zaslanou částku od ní neopomněl vyjmout z exekuce a dá mi na to i jeden formulář, který si mám okopčit. Bejvalka poučená policajty o čtyřměsíčním výpadku neplacení alimentů mi začne posílat stokorunu každý čtvrtý měsíc. Poctivě ji vyjmu z exekučního řízení a s papírem běžím na podatelnu soudu. Po roce, kdy se mi nikdo odnikud neozval a neznám pořádně ani jméno onoho soudního exekutora to všechno vzdávám. Volám soukromému exekutorovi. "Čtyři stovky měsíčně?" vytřeští bulvy do telefonu, "a kolik to dělá dohromady?" "Asi patnáct až dvacet tisíc, za těch pět let." "Aha, ale to jsou tak náklady tý exekuce. A je vám jasné, že jestli z ní nevyždímeme ani to, nejenže nic nedostanete, ale ještě ty náklady na exekuci sám doplatíte, že jo?" Je mi to jasné. Je mi jasné už všechno a na nic se už neptám.

A přitom řešení to má. Stačilo by, aby v každé správní oblasti, řekněme na úrovni bývalých okresů, seděl jeden samosoudce s pravomocí exekutora, který by měl k ruce dva terénní slouhy. Mohl by se zaměřovat na konkrétní případy neplacení a rovnou neplatiče proklepnout naživo. Věděl by kdo neplatí, protože fakt nestíhá, a kdo má, ale platit nechce. Kdo využívá jaké majetky psané na bílé koně, kdo kde dělá načerno. Mohl by zaklekávat rovnou na šejdíře, popotahovat jejich zaměstnavatele a rovnou snižovat či zvyšovat alimenty tak, aby to bylo únosné pro obě strany, ale hlavně funkční. Jenže to by nesměl panovat v našem občanskoprávním vymáhacím systému naprostý chaos a vládní alibismus.