Kterak sluníčko zesměšnilo protikuřácký zákon

Nebojte se. Řeč nebude o žádném duhovém aktivistovi z nějaké prokuřácké neziskovky. A dokonce ani o panu Sluníčkovi, který si směle zapálil v cukrárně a svůj počin u soudu vítězně obhájil. Řeč bude o té ohnivé kouli na obloze.

Vzpomínám si ještě živě na ty vypjaté diskuze okolo protikuřáckého zákona. Já zastával názor, že zákon je špatný proto, že nedovoluje kuřákům otevřít si svou vlastní kuřáckou knajpu, ba ani kuřácký klub, ve kterém by se mohlo podávat kafe. Tedy kuřácký klub ano, ale bez kafe. Anebo kafe ano, ale bez cigarety. Anebo kafe neprodávat, ale dávat jako dárek ke vstupnému a berňák vám do tří týdnů roztrhá i rodný list.

Hlavním argumentem zastánců onoho pozoruhodného fašistického paskvilu byl argument, že nekuřáci si nepřejí sedět v místech, kde čmoudí cigareta a že zdraví především a bla bla bla. Teď mají všechny stravovací místnosti v celé ČR nekuřácké a je fajn. Tedy bylo fajn do doby, než to ten puchejř na obloze rozpálil do pekelné výhně a všechnu tu idylku podělal. A pak se začaly dít věci. Hospodské ratejny se začaly vyprazdňovat a z nich jako mladé osení po prvním májovém deštíčku, jako švábi na pivo začali vylézat nekuřáci a poslintávat po židlích na venkovní zahrádce. A vevnitř rozhodně není hůř než venku, na rozpáleném sluníčku. Řekl bych, že je to tak fifty fifty jak by řekli angličtináři, tedy jaká Katka, taká matka.

Restaurační zahrádky pevně přiklopené nepropustnou střechou z řady slunečníků a pod nimi šťastní kuřáci u piva ve svém šedivém oparu, který se ani nehne. Bodejť by taky, kde by se v parném dnu vzal venku větrák, že? Ty jsou přeci uvnitř zabudované v odvětrávacím systému. Ale i tak se to hned jednomu nekuřákovi zalíbí a tak jako předtím bojoval za své právo sedět uvnitř, teď by chtěl jít ven. Říká si: je přeci hřích sedět v tak krásný slunečný den uvnitř zalezlý jako jezevec. A trochu toho kouře z cigaret? Ale prosím vás, na ty dvě hodinky...doktoři toho nadělají. A vždyť to svým způsobem i voní. Dělá to takovou prima sousedskou atmosféru. A šup, už je tam. 

Naplno se nám tu rozhořel boj o zahrádky. Poprvé v životě jsem letos viděl i reservé u stolů venku, zatímco vevnitř je prázdno. Ovšem nekuřák si může vybrat. Když na něho nezbude sesle pod nebeským plamenometem, může se odvalit dovnitř. To pivař kuřák, a zvlášť u restaurací s dlouhou cestou ke vchodu, bude zase trpět pod nesmyslným zákonem jako po zbytek roku.

A tak tu máme městské ulice lemované po obou stranách řadou restauračních a kavárenských zahrádek. A všimněte si, jak nás krásně po sousedsku stmelily. Támhle sedí intelektuál u presíčka, vedle něj kuřák mu čmoudí pod nos, zprava se dvě děti ládují jahodovým pohárem, do toho jim matka podkuřuje, vedle ní obědvá starší pár a celé to uzavírají dva zuřiví diskutéři nad pivem, kteří bání jednu cigaretu za druhou. A nikdo si neztěžuje, nikomu to nevadí, všechno je fajn. U nás na koupališti je stánek s občerstvením, který má pár stolečků pod slunečníky jako vyhrazený prostor pro kuřáky. Rád si tam dám pivko a cigárko. A nejen já. Stahují se tam matky s dětmi snad všech věkových kategorií z celého koupaliště, ačkoliv dvacet metrů odtud je bufet druhý. Maminky vytáhly své ratolesti na koupák kvůli čerstvému vzduchu a sluníčku, které dnes tak krásně hřeje a proto je třeba se před tím otravným slunkem ukrýt v řadách kuřáků.

"Ty si sedni tady, ty támhle k tomu strejdovi s pivem a...pane, máte vedle volno pro jedno dítě?"

"Ale to víte, že jo, paninko, jen mi sem toho rošťáka vod kečupu šoupněte."

A tak si tu žijeme ve shodě, porozumění a ve slovanské lásce. Dokud nás zase zima a déšť nerozdělí. A tak to má být.

Jen doufám, že zas nějakého Sobotku nenapadne vzít kuřákům i ty čtyři metry krychlové venkovního vzduchu, a Babiše, že by mohl uvalit extra daň na zahrádkové posezení.