Doporučení

Letní povídka 2014 DOPORUČENÍ   „Tak mi to teda nandéééj, nandej, bejby“, řval Richard na celou kabinu vozu a rytmicky u toho mlátil do volantu v taktu hudby z autorádia. Byl překrásný poslední červnový den,  celý v purpuru. Ani vedro ani zima, v práci týden volna, v sobotu pivní soudek s kamarády, grilovačka vepřových kolen nakládaných v křenovém nálevu, což byla jeho specialita.  

Uviděl ji už z dálky a zbystřil. Ani nahá ani oblečená, jen v tenké sukýnce sahající do horní poloviny jemně modelovaných stehen, bílou blůzku ležérně rozepnutou až kamsi k pasu bohyně Afrodity a jemná nožka si lehce pokopávala  kamínky štěrku na cestě. Když ho spatřila přijíždět, stáhla se ke krajnici a začala zuřivě mávat známým gestem stopařů, které hned nato vyměnila za prošení sepjatýma rukama a přidala i náznak pokleknutí. Samozřejmě, že zastavil. Svět přešel z purpurové do medové.

„Hodíte mě na výpadovku na Sušici?“, usmála se mile do pootevřených dveří.

„Jistě“, přikývl. Přikývl by, i kdyby řekla - na Rakovník.

„Jůů, to je dneska ale teplíčko, že?“, zašvitořila jen co se rozjeli a dívčím kapesníčkem si otřela žlábek mezi prsy.

„Kde jste se tu vzala na okrsce…sama…to jste šla přes les pěšky?“

„Ne, kamarád mě tu nechal…no nenechal, já jsem mu utekla z auta…on je hroznej buran…oni všichni ti mladí kluci jsou takoví nevyzrálí ichtylové …já jsem Simona“, otočila z ničeho nic hovor a překrásně se usmála.

„Ríša“, přikývl.

„Jé, Richard…to je tak noblesní jméno, takový vznešený…něco jako lev…to byl král, né??“

„Ano, Richard lví srdce…a co budete dělat na výpadovce, Simono?“

„Kamarádka pro mě přijede, volala jsem jí“, zamávala titěrnou kabelkou na důkaz, že má mobil sebou a že se tedy neztratí, „jsem to mohla jít asi pěšky, že?? Je to daleko?“

„No, dobře deset kilometrů, ale co byste šla pěšky já vás tam hodím.“

„Mám zdravý nohy, tak jsem se mohla projít, a je léto“, spontánně vyšoupla bleskurychle levou nohu ze žabky a opřela ji o palubovku, až se ji sukně shrnula až k pasu, „jé, promiňte“, omluvně stáhla nohu zpátky na místo.

„Ale to nevadí, je přeci léto“, zahlaholil furiantsky, polkl a mimoděk si povolil další knoflík u košile. Začala se mu z ní točit hlava.

„A vy jedete taky tam, Richarde?“

„Já odbočuju na Rybníčky, máme tam chalupu, já jedu pro křen“, odpovídal jako žáček před tabulí.

 „Jé, chaloupka, že mi ji ukážete, Richarde, že jo??“, zakňourala lísavě a přivinula se mu k paži jako by se znali už léta, „já ještě na žádný nebyla.“

„Ale co ta kamarádka na výpadovce?“, nasál vůni jejích blonďatých vlasů a kamarádku strčil v mysli ze skály.

„Ona teprve zavolá, dřív jak za hodinu to nebude…to je ono??“, ukázala na oprýskanou turistickou šipku K RYBNÍČKŮM.

„No jo“, usmál se a zatočil,“tak teda jo, bude chaloupka, dáme kafe a snad najdu  jedno pivo.“

„Jůůů…to je nádhera! Můžu si to tady vyfotit?“, poskakovala bosýma nohama po třech schůdcích z přírodního kamene hned dolů a zas nahoru, točila se v kruhu jako korouhvička s rukama rozpřaženýma  a pořád opakovala: „ Paráda, paráda!.“ Bílou blůzku si svázala u pupíku na uzel, takže při každém poskoku ji neposedné bradavky tu a tam vykukovaly ven.

„Ale klidně, foťte“, opatrně postavil dvě kafe na stolek, „našel jsem to chlazený pivo, donesu ho.“

„Dáte si se mnou?“

„No já nemůžu, já hned zas pojedu.“

„Tak pro mě jenom třetinku,“ řekla nelogicky, jako by se láhev dala rozdělit, vytáhla mobil a začala fotit chalupu.

Pomalu vytíral sklenici utěrkou a cítil, jak mu tělem projíždí chvění.

-To přeci nejde, já starej dědek a ona…žabec! Kolik jí vlastně může být? 20-22…víc ne..a já?

Dědku, dědku, uslyšel v duchu Karla…takhle se totiž v hospodě oslovovali. A co si vtípků na to téma natropili navzájem. Třeba to s tou přihláškou do domova Klidného stáří. To mu zařídil Venca. A zkuste po telefonu dvacet minut vysvětlovat řediteli ústavu, že nikam nenastupujete, že jste opravdu soběstačný a že se za svou nemohoucnost nestydíte.

-Kdepak, seš starej pardál za zenitem a holka je jen třeštidlo-, srovnal na tácek sklenici, láhev piva, vykročil ze dveří a zkoprněl.

Seděla na židli, hlavu zakloněnou do sluníčka, nohy na protější stoličce a rozepnutá blůzka ji volně sklouzávala z útlých ramen. Bílá jak list papíru a šťavnatá jak bobule vína. Dospěle nezralá, zrale nedospělá. V životě už viděl nějaká prsa, ale tahle byla jiná. Tahle byla v místech, kde je znal z obrazů renesančních malířů. Richard ucítil, že ještě není dědek.

„Tady je tak nádherně, viď?“, zamumlala, oči stále zavřené.

„Ano“, hlesl jako humpolák a chvějící se ruce jen tak tak, že nezvrhly sklenici.

„Hele“, ožila rázem, „ a co je to tam dole za říčkou?“

„Co?“, posadil se vedle ní a předstíral, že hledí za říčku, „stromy.“

„Ty jsi prčovní“, vyprskla rozpustile, „ myslím tu chajdu tam.“

„Ano, to je rybářská bašta, no teda takovej srub mýho kamaráda Venci Kodyma, on tomu říká bašta páč je rybář, a támhle na stráni má chatku Karel Drobil, taky můj kamarád.“

„Bašta je jídlo, né“, vyprskla zase smíchem, „pojď se vyfotit“, posadila se náhle obkročmo na židli.

-Hlavně nevstávej, nebo se ztrapníš-, blesklo mu myslí, „ ale co bys fotila na starým fotrovi, vyfoť sebe, jsi mladá a krásná“, zoufale hledal třetí bod stability.

„Co to povídáš? Ty a starej? Jsi v nejlepších letech“, řekla užasle. Dělalo mu to dobře, naoko však mávl rukou.

„No vážně, vy jste takoví usedlí, džentlmeni, takoví praví chlapi, a né jako ti hejsci mladí, puberťáci sprostý,“ najednou mu vlepila pusu.

 „Tak dobře, ale jenom tak, vsedě.“

Přitáhla si židli vedle něho, jednou rukou mu objala ramena a druhou vytrčila s mobilem před jejich tváře. Cvak.

„Taky mě chyť,“ dala si jeho ruku kolem krku. Cvak. Pak ho uchopila za zápěstí a dlaň mu sevřela pevně kolem svého ňadra. Cvak.

Překvapením ztuhl po celém těle.

„Jednu uměleckou“, stoupla si za něho a přitulila se. Cvak. „Pro policajty,“ cvak z profilu, „ a jednu do svatebního alba“, mlask pusa a cvak.

„Tak opravdu nechceš hodit až to tý Sušice?“

„Né, kamarádka přijede a byla by naštvaná, na výpadovku to stačí,“ seděla na místě spolujezdce a hrála si s mobilem, „ a ty nemáš mobil?“

„Mám ho doma, moc ho nepoužívám, neznám ani svoje číslo“, pitomá datová doba.

„Tak já ti ty fotky pošlu na mejl…ten máš, ne?“

„Jo, to mám…richardzavrel zavináč seznam.cz.“

„Ty jo, jméno místo nicku, to je předpotopní vopruz“, vypískla.

„Stavíš se zas někdy? Budu grilovat ty kolena“, hlas mu zněl jak zlodějíčkovi u výslechu.

„ To víš že jo, určo se ozvu, jo a dík za to kafčo a pivo“, zamrkala na něj mezi dveřmi auta.

Tři dny chodil jako v mrákotách. E-mail otevíral snad každou hodinu. Přešel týden a nic.

-No co, holka byla zrazená klukem, tak potřebovala trochu psychicky podržet… jsme přeci džentlmeni…kdepak ona a starej dědek…o nic nešlo -.

Dveře bytu se mu rozletěly před nosem zrovna ve chvíli, kdy si zouval botu.

„Máš tu návštěvu“, tlumila hlas jeho žena.

„A proč šeptáš?“, odsekl popudlivě.

„Přišla za tebou slečna Simona.“ Kdesi u stropu paneláku se utrhl zvon a dopadl těsně vedle něj. Stál tam stále nahnutý k levé botě, pusu dokořán a zíral na manželku.

„Já žádnou Simonu neznám,“ zasípal šeptem.

„Ale znáš, to je ta, jak jste byli fotit na naší chalupě.“

Paneláky většinou nemívají únikové východy, ani poklopy v podlahách.

„Já žádnou Simonu neznám,“ opakoval tumpachově.

„Mohls to říct rovnou, jelito, mohli jsme tam jet všichni tři.“

Tak tady něco nesedělo. Až takhle chlípná jeho paní nebyla, to si byl jistý.

Dušička velikosti hrášku mu na varhany hrála Osudovou, když za ní pokorně cupital chodbičkou panelákového bytu do kuchyně. Za stolem seděla opravdu Simona v kostýmku, před sebou vyskládané složky.

„Dobrý den, Richarde“, usmála se a natáhla ruku k potřesení.

„Proč si mi nic neřekl, trumbero, myslíš si, že bych se zlobila kvůli tomu, že nás chceš zajistit na stáří?“

„Nezlobte se na něj, paní Zavřelová, ono se o smrti s příbuznými mluví nelehce. Váš manžel je velmi zodpovědný. Tady jsem vám tu pojistku se spořením připravila, Richarde.“

“Já ještě nejsem rozhodnutý“, zkusil bojovat.

„A pak ty fotky  chalupy“, vytáhla jich celý štůsek a vybírala tu, kterou manželce ukáže, „byla by škoda chaloupku nepojistit zalevno, když za rok to tam má být záplavové pásmo.“

„No co na to říkáš Ríšo? Slečna má pravdu, měli by jsme se zabezpečit“, ženu to zjevně chytlo.

„Tak já vám to do příště připravím,“zamrkala Simona povzbudivě, „ můžu vás požádat o doporučení?“

„Jak jako?“

„No že mi doporučíte někoho, kdo mých služeb využije,“ řekla bezelstně.

„To jako, že i já byl doporučen?“

„No jistě, vás mi doporučil Karel Drobil, znáte ho?“

„Aha…ano…tak si pište, Václav Kodym, pojištění rybářské bašty…“