Klobásky zaplacené na ruku

Je to povídka z mé knihy Rychtář Janeček. Královský rychtář je zde nakloněn slabým a utlačovaným a svými vtipnými rozsudky je chrání před nabubřelostí boháčů. Kniha mi leží v šuplíku už tři roky. Kdo by věděl co s ní, ať se ozve.

Prolog:  Slyšte vyprávění prastaré o dobrém Janečkovi, jenž byl osobou podivuhodnou té doby, neboť všechny své okolníky rozumem i důvtipem vysoko převyšoval a věc to byla o to ještě podivnější, že on sám v rychtářský šat navlečen byl.

Šebková byla obyčejná hokynářka, jakých bývá po ránu plný rynk, ba někdy i o tři navíc. Její muž, starý Šebek, byl malosedlák a zatímco on dvůr obhospodařoval, ona po trzích prodávala všechno to, co se jim v hospodářství vynašlo, tedy ve chlévech, v zahradách i na poli okotilo. A ač se jim nežilo vůbec špatně a živobytí jim slušně vynášelo, občas si Šebková vypomohla taky tím, že něco špatně odměřila, spočítala, či že jí při odkrajování uskočil nůž a vždycky zrovna na tu nesprávnou stranu.

Její džbánky byly vždycky o něco nižší, i když napohled stejné, jako u ostatních trhovců, žejdlík měl parádně tlusté dno, loktu chyběly do lokte tři palce a librové závaží se nepotkalo s librou ani o Vánocích. Kdyby bylo po jejím, měl by tucet deset a kopa padesát vajec. Vůz by jezdil po třech kolech a most nad řekou by měl jen jeden konec. Hrábě jeden zub, lžíce uprostřed díru a nůše by neměly dno, zato ale vysoké postraňky, aby do nich nebylo dobře vidět. Husy by však měly šest noh, zajíc čtyři stehna a prase ještě navíc jeden tříkventlíkový ovar na svých štětinatých zádech.
Lidem sice přišlo občas divné, že zboží u ní zakoupené se doma sní vždycky tak nějak dřív než odjinud, ale dávali tomu vysvětlení takové, že má halt šmakézní věci a všem to náramně chutná. Jak říkám, nebyla to ženská zlá a vyloženě prohnaná potvora. Vždyť podobně se snažili vypomáhat si i jiní trhovci.
Ale jednou narazila.
To, když si u ní nakoupila hrubou krupici žena parketáře Kopka, Lidmila.
Vzala si jí rovnou tři žejdlíky a upalovala s ní domů. Jenže ji nechtěla toho dne k vaření, kdepak.
Koupila si jí do foroty, protože si ráno všimla, že už jí celičká došla do posledního zrnka. A tak jí ze šátku opatrně a všecku vysypala do sklenice, co jí pro ten účel nad plotnou na polici stála.
A zůstala hledět. Třížejdlíková sklenice byla naplněna jen něco málo přes tři čtvrtě a k okraji
zbývaly dobré tři palce toho krupičnýho zlata. Vytřepala košík, zda po cestě netrousila a když
zjistila, že opravdu nesněžilo, popadla tu sklenici tak jak byla a pádila s ní zpátky na trh.
Práskla tím pokladem rovnou doprostřed pultu a hned spustila: „tohle jsou u tebe tři žejdlíky, ty zlodějko? Co?“
Šebková ani jedním okem nemrkla, pohladila sklenici a prej: „jeminánku, to je ale krásná nádoba. To je čirý sklo, že?“
„To si piš, že je. A rovnou třížejdlíkový. Dovezl mi to můj starej z Prahy, když tam byl na zkušenou, a v tomhle se tam tehdá prodávaly rovný tři žejdlíky povidel.“
Šebková sklenici znovu láskyplně pohladila: „ale že nám ta krupice po cestě slehla, viď?“
„Já ti ji takovou slehnu,“ vytrčila Kapková pěst trhovkyni přímo před nos, „že si tě starej přijde na večír shrabat a naložit vidlema rovnou na hnojáckej vůz.“
„Nemáš tolik poskakovat po dláždění jako mladá koza, měla bys svoje tři žejdlíky krupice. Sama si za to můžeš,“ vrátila ji hrbolatou řeč Šebková.
No, nebudu vám tady líčit každý zrnko toho mletýho obilnýho požehnání zvlášť a rovnou vám
povím, jak to tam vypadalo, než stihli doběhnout pro Janečka na pomoc.
Šebkové se nějakým způsobem podařilo zout Lidmile pravý střevíc a tím ji tloukla přímo mezi oči, zatímco si ji držela za vlasy a střídavě její hlavu oddaloval a přibližovala, to podle toho, jestli se zrovna napřahovala, nebo už rovnou štemplovala. Kopková zase narvala nepoctivé trhovky do huby její vlastní cibuli, ducala ji obě tváře pěstmi dovnitř, až jí cibulová šťáva stékala po bradě jak plodová voda ve chvíli pro rodičku nejtěžší, a u toho ječela: „sežer si to svý falešný zboží, ty semetriko jedna nenažraná, zlodějská!“
A lidé okolo se shlukli a byli k ruce ochotně nápomocni, třeba při podávání onoho střevíce, když ten Šebkové z ruky vypadl, anebo v přísunu dalších cibulí do dlaně Kopkové.
Byl to výstup vpravdě jarmareční a hodný toho názvu.
Janeček je celou vážností svého úřadu od sebe roztrhl, a když si Lidmila nazula roztřepený střevíc a Šebková doplivala poslední slupku cibule, nechal si vypovědět celou žalobu té roztržky.
Bylo mu hned jasné, že Kopková by těžko asi doma do hrníčku krupici usypala, trmácela se kvůli tomu přes půlku města zpátky a pak se proto i veřejně rvala.
Zkušeným okem proto prohlédl odměřovací žejdlík Šebkové a byl opravdu náhodou tak nějak do šišata. Pak pozvedl její librový kvicht a zespodu nehtem odloupl ze závaží hliněný strup a vykoukla na něj rázem díra velikosti malíčku.
Pokýval rozvážně hlavou: „Šebková, ty šidíš.“
„Já, pane rychtáři? Jakože je Bůh milostivý nade mnou!“ chytla se v záchvatu poctivosti trhovkyně na prsou a zapotácela se u toho jako srnka v posledním tažení při panském honu, „jak já bych mohla, vašnosto!“
Rychtář opět jen pokýval hlavou, „Šebková, a ty ještě k tomu i lžeš a bereš Boží jméno nadarmo. To jsou už tři hříchy za tak krátký čas. Takových pozoruhodných výsledků nedosahuje ani bezbožný opilec Šulíř v putyce u karet. A to už je co říct.“
Šebková zesinala hranou nechápavostí.
No, na každý pád si nechal soudce přinést od jiného hokynáře ramennou váhu a od trhovského vážného poctivý žejdlík. Tím na jednu misku vah nabral třikrát krupice a na tu druhou odměřil třikrát žejdlíkem od Šebkové. Krupice z vážného žejdlíku šla rychle k zemi.
„Vokrádá, vokrádá nás všecky! Já to hned říkala,“ spustila u toho Lidmila Kopková, „rychtáři, já chci saténflakci!“
„Tak vidíš, odměřuješ nepoctivě,“ zhodnotil to rychtář a ukázal prstem na váhu, „víš co za to je? Pokuta a zákaz chodit na tržiště. A to vyvázneš ještě lacino, protože Kopková chce po tobě zadostiučinění.“
Šebková padla na kolena do prachu rynku, „zákaz na tržiště ne, pane rychtáři, vždyť je to naše jediný živobytí. Co bychom si bez něho počali. Starej mi doma leží v horečkách už tři neděle a počítám, že do švestek je v pánu. A co já chudák sama ženská,“ utřela slzu do cípu zástěry, „to já už potom tady taky nechcu snad ani bejt.“
„Dobrá, Šebková. Tak z dobrý vůle a ze starý známosti s tvým mužem, s kterým jsem včera hrál karty o kořalky až do půlnoci, tak ti ten zákaz odpustím. Ale doměříš Kopkové tu krupici a zaplatíš dvacetník pokutu za šizení.“
„Ano, jemnostpane. Doměřím a zaplatím,“ byla náhle zpátky na nohou trhovkyně a už se hnala s hrníčkem po krupici.
„Ale né krupicí, tos měla udělat předtím a rovnou a Kopková teď tady nemusela stát jako fúrie. Doměříš to v krejcarech.“
„To jako doplatit tu cenu?“ nechápala kramářka.
„To nemusíš. Stačí, když na té chybějící misce dovážíš krejcarama. To aby měla Kopková tu svou satisfakci.“
„Tak, to je spravedlivý, to tě naučí jiný slušný lidi okrádat o poctivý peníze,“ přisadila si hned
poškozená Lidmila a lidé okolo ji uznalým mručením dali za pravdu.
„Jak krejcarama?“ nechápala pořád Šebková.
„Máš hrst krejcarů?“
„No mám.“
„Tak je vytáhni a tadyhle je sázej. Já ti řeknu, až bude dost,“ rychtář ukázal na tu lehčí stranu váhy.
A tak Šebková sázela. Pomalu a opatrně, jeden za druhým, ale miska zůstávala pořád nahoře jako vytažená na provázku.
„To není možný, von to snad někdo ze strany drží rukou,“ divila se Šebková.
„Ale nikdo nic nedrží, jen sázej.“
Při desátém se rameno zachvělo, při jedenáctém ještě víc a po dvanáctém šlo konečně pomalu dolů.
„Už dost, už klesá,“ utrhla si ruku kramářka.
„Ale kdepak, ještě nejsou ptáci proti sobě,“ řídil celé to vyrovnání Janeček, sehnutý přímo uprostřed váhy, aby lépe a spravedlivěji viděl, „šak sázej, já ti řeknu.“
Až ten třináctý to srovnal do roviny. Celých třináct krejcarů! To byla váha krupice, která prv v tom prodeji chyběla.
„Kdo to kdy viděl, aby se krupice vyvažovala krejcarama!“ remcala Šebková.
„Ten, kdo ji prve ošidil na měření,“ odpověděl jí bodře rychtář, „nu vem si své peníze. Jsou tvoje,“ pobídl parketářovu ženu a ta byla radostí celá natěšená, jak chytře a spravedlivě je Janeček rozsoudil a tu nečestnici přitom potrestal.
Do ruky vzal potom ten její žejdlík, otáčel ho pochybovačně přede všemi do všech stran a notně se mu podivoval, „je nějaký pokřivený, kdopak ti na něj šlápl?“
„A to ani nevím,“ byla celá udivená trhovkyně, „to on se mi musel mezi tím všeckým zbožím na vozejku pod tou tíhou splasknout.“
„No to asi jo, měla by sis zajít za konvářem, aby ti ho srovnal.“
Pak ho však upustil na zem a dupl na něj, „anebo udělal rovnou novej, když tento už stojí za
zlámanou grešli. A ten kvicht,“ potěžkal librové závaží s dírou vespod, „tím si tak leda podkládej vozejk v kopci. Na pultě už ho nechci nikdy vidět.“
Šebková úslužně kývala hlavou jako když v prudkém poryvu mlátí zámecké jírovce svými větvemi do oken, div že tabulky neprotlačí dovnitř panstvu přímo do klína.
„A ještě ten stříbrnej dvacetník jako pokutu za nepoctivý odměřování,“ natáhl k trhovkyni ruku.
Ta se ošila, „vždyť už jsem Kopkovou vyplatila.“
„To bylo dovážení jejího zboží, dlužíš pokutu,“ začal nedočkavě škubat prsty směrem k zápěstí, „no sázej, dokud je máš ruce.“
A tak Šebková začala sázet ty krejcary ze své dlaně do té rychtářské. Jeden, pět, tucet, osmnáct, rovnejch dvacet.
„Je to křičící nespravedlnost!“ rozohnila se, když se jí v kapsáři odlehčilo.
„Copak je nespravedlivost? A že ty poctivé šidíš na zboží, to se ti zdá jako čestné jednání?“
„Nespravedlivost je to, že tady stojíte nad každým boudníkem jako dráb, a když mu udřená ruka ujede, anebo se splete v měření, tak mu pro pokutu do pokladny sáhnete, ale támhle za městem statkář vyhání nebohou děvečku i s malým robětem bičem přímo na mráz do polí, a ona tam klidně někde ve strouze může oba životy sama ukončit, protože stejně zhyne tak jak tak.“
A to už rychtáře tuze zajímalo. Jak slyšel o tom, že se děvečce ubližuje, a nadto ještě k tomu
malému narozenci, tak toho převelice zajímalo.
„A kdepak se to děje, co?“
„Neřeknu,“ zasekla se Šebková když uviděla, že rychtář má o tu novinu výsadní zájem, „pokutu jsem zaplatila a víc není má povinnost.“
„Je to tvá křesťanská povinnost poukázat na nepravost.“
„Když křesťanská, tak se jděte poradit s farářem, rychtáři. Beztak jste za tyhle osudy žití odpovědní oba dva rukou nedílnou. Já jsem svoje splnila. Máte mých dvacet v dlani? Máte. Takže já vám nejsem povinována nic k uším donášet,“ udělala útrpný ksicht a s lítostí pohlédla do rychtářovi sevřené dlaně.
Janeček pochopil. Chtěla zpátky svou pokutu. Jinak neřekne. Její dvacetník jí byl milejší, než osud té děvečky s malým robětem. O nějakou křesťanskou morálku, či spravedlnost jí šlo asi tolik, jako o kost v pečené krůtě.
„Ach ták,“ řekl chápavě Janeček, „a za jakou úsluhu bys pověděla?“
„Když mi vrátíte zpátky mých dvacet krejcarů, tak povím.“
„Dobrá. Když mi povíš tak ti slibuju, že ti do dlaně vysázím těchhle dvacet krejcarů,“ pozvedl
mince sevřené v pěsti a zacinkal ji s nimi u ucha.
A to byla právě ta muzika a v tom rytmu, která Šebkové roztančila hubu.
„Tak poslouchejte, rychtáři. Na statku, co stojí na bývalé Vrbětické louce cestou do Podomnice, tam sloužila mladá Markéta. No sloužila. Von si jí statkář Pujhar oblíbil natolik, že jí s ostatní chasou ani na pole neposílal, jen po dvoře pracovala jemu k ruce. Nu, oba víme, jak k ruce, že?“ Šebková se zahihňala do rukávu jako řádová sestra při sbírání okurek, „To se ví, že Pujharová to moc dobře věděla a nesla to nelibě. Ale co mohla dělat, že. Krev není syrovátka a žádného pádného argumentu na muže neměla, než jen to, že mladou Markétu peskovala kde mohla, a za vlasy ji pro každou maličkost přes dvůr vláčela. No a tak dlouho byla Markéta oblíbená jen u jednoho z nich, až z toho dočista ztloustla, jestli mi teda rozumíte.“
Trhovkyně si u toho udělala před břichem rukou obrovský oblouk, pak se rozkročila a naprázdno třikrát zatlačila do vzduchu. Své povadlé prso začala dlaní natřásat a druhou rukou dělala, že k němu něco přikládá. Janeček raději rychle přikývl jako že rozumí, aby si tím ušetřil dalších hrozných detailů a možná ještě mnohem otřesnějších předvádění.
„No a tak se stalo to, že robě na seníku u Pujharových povila a to už byl argument pro Pujharku, aby mohla na muže tlačit. A taky tlačí. Tím, že to byl Pujhar, kdo do statku svůj nuzný uzlík přinesl a ne naopak, má ho stará na lopatě. A tak mu přikázala, že se má Markéty zbavit i s tou přítěží, a to nejpozději do doby, než začnou trnky zrát a do konvic se sbírat. A Markéta nemá kam jít než ke svým starým rodičům do chalupy u farního dvora, co jí do služby na ten statek poslali aby ona pár těch grošíků pro ně vydělala. Protože u nich v chaloupce ani myši nechcou bydlet jaký je tam hlad, bída a nevlídný prostředí. No a Markéta tam s tím robětem samo sebou zpátky nepůjde, to by se musela zrovna hanbou propadnout. A taky co by do huby tomu malému strčila, že. To raději skočí ze strže u Kravího hrádku, však se na ní už několikrát ptala.“
„Aha,“ promnul si Janeček bradu nad tou neradostnou zprávou.
„Ale musí se jí pomoct hned, než bude pozdě, protože trnky jsou už nalitý jak mutěnickej převozník každýho dne po poledni. To je celý,“ doplnila Šebková a natáhla ruku.
Janeček jí za ni chytil a potřásl s ní: „děkuji mnohokrát za to zpravení o tom případu. To musíme jednat rychle. Napadá mě tak, že na počátek bychom mohli Markétě poslat něco do huby na hlad. Co tady máš dobrého?“ rozhlédl se a ruku ji pustil, „máš třeba klobásky?“
„A bať, že mám. Prvotřídní zboží. Pan rychtář je moudrý člověk, že takto smýšlí,“ hokynářka byla v tu ránu sama jedna velká ochota a hrst klobásek strčila Janečkovi rovnou pod nos k přičichnutí, jaká že je to lahodná vůně.
„Výborně, po čem jsou?“
„Dva krejcary za jednu. Jak povídám, za tu kvalitu úplná láce.“
„Dobrá, vezmu si jich rovnou deset.“
Trhovkyně hned samý služebníček a maucta, deset jich naskládala do malého plochého košíčku z lýka a přes pult podávala: „ten košíček je v ceně z úcty za tak vytříbeného zákazníka. Dostanu dvacet krejcarů.“
A rychtář ji je na dlaň po jednom vyskládal. Když byl na odchodu, Šebková se sama připomněla.
„A prosím mých dvacet krejcarů z té pokuty?“
„Ano, ty jsem ti už dal.“
„Dal? A kdypak.“
„No právě před chvíli přímo do dlaně,“ zamračil se Janeček, jako když mu někdo cizí u stolu drze z kalíšku upije.
Šebková rozevřela svou ruku a zahleděla se na ně, „ale vzal jste si ode mne přeci těch deset klobásek, nebo ne?“
„To ano, taky jsem ti je řádně zaplatil.“
„No zaplatil, ale co těch mých dvacet krejcarů pokuty?“
„Ty jsem ti přeci vrátil.“
„Ale máte moje klobásky.“
„No ty jsem si přeci poctivě koupil, nebo ne? Chceš mě snad, ženská, napálit?“ utrhl se příkře Janeček na otočku.
„Ne, to ne, ale ty moje krejcary z pokuty nemám,“ znejistěla.
„A v dlani svíráš asi co, bukvice?“
„No krejcary.“
„A kolik jich je?“
„No dvacet.“
„A jsou to ty z tvé pokuty?“
„To ano.“
„Takže je máš, ne?“
„No mám. Ale vzal jste si ode mne ty klobásky.“
„To je v pořádku, však jsem si je taky zaplatil, chceš to snad popřít?“ zamával s nimi bohorovně  rychtář a dál se o tom už nemínil bavit. Za chvíli byly vidět jeho záda jak cválají v davu.
Večer se selka v blouznění převracela zpocená na lůžku vedle svého muže. Ve snu v hlavě jí divoce tančily jezinky kolem ohně na mýtině a posměšně u toho pokřikovaly: slíbil vrátit pokutu, ale vzal si místo toho klobásky. Vrátil dvacet krejcarů, ale klobásky tím zaplatil, takže nevrátil. Ale ty krejcary přes to vysázel. A vzal si k tomu ty klobásky. Ty ale zaplatil. Takže vrátil. Klobáska je za dva krejcary, košík zadarmo. Pokuta je dvacet krejcarů. Klobásek je deset. Nezaplatil košík, ale ten byl přeci zadarmo.
Nevrátil, nezaplatil, vzal si zadarmo a to pak zaplatil a tím to všechno vrátil.
A můra za oknem z toho měla hlavu na tři palce do šířky.
Janeček se v té době houpal v křesle před otevřeným oknem ve své úřadovně a hleděl do noci. U nohou mu stál malý lýkový košíček plný klobás a on už teď v hlavě spřádal síť, do které ulapí křivomyšlenkáře Pujhara a strništěm jeho hříšnou nádobu na pamětnou povláčí. Byl zamračený a rozhořčený nad takovou lidskou sprostotou.
Jen když si vzpomněl na to, jakým úskokem z Šebkové to žalování vymámil, musil se sám pod vousy do ticha zasmát. Asi takhle: „ha ha ha ha.“
A tomu, jak ji přeměřil to její za draho liché odměřování, to se potom ještě nadto zasmál  takhle: „ha ha ha ha ha.“
A je to tak. Kdo chce na cizí stín ve zlém ukazovat, neměl by sám stát uprostřed světla.