V mnohém s vámi, autore souhlasím. Jsou lidé, několik jich znám, kteří soustavně žijí na dluh a nijak moc je to netrápí: půjčují si na vánoční dárky, na dovolenou, mobily, dokonce i na luxusní oblečení; pak to všelijak splácejí a někteří nemají pomalu ani na jídlo, tak zase některé věci nakoupené na dluh nosí do zastavárny a tak pořád dokola; považují to za normální a snaží se v té době vymámit ze svých přátel a známých nějaké peníze. Je zajímavé, že v dnešní době, kdy i v malých obcích se při troše snahy dá sehnat nějaké brigáda, o tento způsob se moc nezajímají a vymýšlejí důvody, proč to nejde. Obávám se, že většina současně navrhovaných právních úprav, které se týkají věřitelů a dlužníků, vychází z falešného soucitu k mnoha zcela nezodpovědným lidem. A tak to bude, že zodpovědní lidé budou své dluhy platit, budou dělat od nevidím do nevidím a jíst jen suchý chleba, zatín co nezodpovědní dlužních se budou vysmátí šklebit svým věřitelům a čekat na totální oddlužení za tři roky.

Přesně tak. Dík.

Úvodem: Každý, kdo půjčuje je povinen ověřit si solventnost dlužníka. Ne proklamovanou, ale reálnou. V případě, že půjčí peníze někomu, koho si důkladně(!) neprověří a ten se pak ukáže jako osoba, která reálně nemá šanci dluh splatit, může věřitel nadávat jen sám sobě

Moje rada: V případě, že se dlužník vyhýbá splácení , musí být věřitel rychlý, neúprosný(!) a hodně aktivní, což jediná cesta jak zvýšit pravděpodobnost návratu svých peněz . A rozhodně nespoléhat na soudy, či exekutory. Zejména soudy svými postupy standardně nahrávají dlužníkům!

A rozhodně při rozhodování, zda půjčit nebo ne, se nenechat ovládat nějakým soucitem. Z vlastní zkušenosti vím, že opuštění pragmatické podstaty smluvního vztahu o půjčce a rozhodnout se půjčit pod dojmem nějaké lítosti, empatie, či soucitu, je hodně špatné.

PS. Funkce exekutora je velmi lukrativní druh podnikání. A jako každé podnikání nese i svá rizika. Proto nechápu,že když exekutor po uvážení rizika jeho nevymožení případ převezme, by se měl věřitel na tomto riziku nevymahatelnosti podílet, jak je v návrhu nového zákona uvedeno. Ale to je na jinou debatu.

Jakožto neznalý dané problematiky mám dotaz - má instituce (či osoba) půjčující peníze možnost si důkladně prověřit finanční situaci žadatele o půjčku? Banka, u níž má žadatel účet má alespoň tu možnost nahlédnout do historie a něco může odvodit, ale jinak? Já nevím... Předem díky za informace...

Ti lidi jsou prostě pro stát problém, z mnoha důvodů. Stát to řeší. A i něco takového jako je oddlužení být musí. A to se mi to, že se nevrátí ani jistina, taky nelíbí. Tady je ale naprosto špatná vymáhací mašinérie a s tím se moc nedělá.

Souhlasím s tím, že princip oddlužení musí být. Ovšem musí být jasná a všeobecně závazná kriteria, která musí každý přesně dodržovat. A to stejně zda se jedná o samoživitelku s třemi dětmi, nebo o samostatného muže. Což se neděje!!!

Velkým problémem je realizace prodeje zástavy, kterou byl dluh zajištěn. To, že například byt, na který si dlužník půjčil v mezidobí x-násobně navýšil svou prodejní cenu, nemůže být přece důvod, proč by cenu z exekučního prodeje neměl dostat věřitel celou, i když je větší, než byla jistina dluhu.

K tomu. Mnohé soudy považují za nemravné a tím v rozporu s právem, když podle ustanovení smlouvy o zajištění duhu, se má v případě insolvence dlužníka převést nemovitost sloužící jako zajištění dluhu na věřitele bezpodmínečně, i když má řádově vyšší tržní cenu, než byl dluh. Ptám se : Proč takto soudy zasahují do smluvní volnosti smluvních stran? Nebýt takového ujednání, smlouva by realizována nebyla, neb si byl věřitel vědom rizika, že dlužník bude mít problém splácením a ujednání o zajištění dluhu mělo toto riziko eliminovat.

Znám případ, že dlužník za půjčené peníze pořídil výhledově lukrativní nemovitost, jejíž vlastnictví bylo pak v KN zapsáno na jiného. Pak vyhlásil osobní bankrot, nemovitost, jejíž hodnota za tu dobu mnohonásobně vzrostla se prodala a dlužník se věřiteli chechtal.